Jméno: Janice Quinn

Národnost: Britská

Výška: 155.5 cm

Váha: 44 KG

Životní překážka: Rakovina spodní čelisti a hrdla

 

 

Ahoj Janice, prosím mohla by ses pro nás představit?

Moje jméno je Janice Quinn, a od mých osmi let žiju v Kuvajtu. Momentálně pracuji pro Americkou neziskovou organizaci, která nese název Amideast. Pracuji zde jako hlavní řídicí.

 

Co bylo pro tebe nejtěžší překážkou ve tvém životě?

Být diagnostikována rakovinou je pravděpodobně ta nejhorší věc, které jsem čelila, v mém případě to tak aspoň bylo. Po několika měsících vyšetření stále slyším finální prognózu. V té době jsem už měla za sebou několik rentgenů, nespočet CT, PET a MRI stejně tak jako několik biopsií dokud lékaři konečně neřekli, že mám rakovinu.

 

Okamžitě jsem se vrátila do Irska, abych navštívila onkologa a podstoupila další měsíc testů.

I když v té chvíli jsem věděla, že mám rakovinu, když mi chirurg popsal, co by operace znamenala a co by následovalo, byly to pro mě nejstrašnější a nejděsivější okamžiky mého života.

Byla mi diagnostikována metastázující karcinom skvamózních buněk - operace, která se má provést, je dvoustranné selektivní disekce krku a vložení klapky bez fibuly. Jednoduše řečeno museli odstranit dolní čelist, část úst a jazyk, a pak je znovu zkomponovat z kosti a masa z mé nohy.

Neměla jsem na výběr, neexistovala žádná alternativa k operaci a bez ní by se rakovina dále rozšířila do těla. Dalšími několika dny byly testy, setkání s lékaři, odborníci na výživu, odborníci na mluvu, zkrátka všichni se mě snažili připravit na to, co se stane a jak se s tím mám vyrovnat. Bylo mi řečeno, že bych pravděpodobně nemohla znovu mluvit, myslím, kdo může mluvit bez jazyka, že? Bylo mi řečeno, že budu muset použít napájecí hadičku, pravděpodobně po zbytek svého života a budu mít na tváři, krku a noze trvalé jizvy. Ale nic mě nemohlo připravit na to, čemu se brzo chystám sama čelit. Moje operace byla 30. května 2013 a to, co následovalo, byla dlouhá cesta k rekonvalescenci.



Jak probíhala rekonvalescence?

Byla jsem v nemocnici po dobu 4 měsíců. První měsíc byl nejtěžší. Měla jsem hadičky všude po těle, které byly po dobu prvních dvou týdnů po jedné odstraněny. Trubička byla v mé žaludku nahrazena přívodní trubicí PEG. Nemohla jsem si lehnout asi 3 týdny, musela jsem spát v sedě a důsledně jsem nasávala sací trubicí do průdušnice, abych odstranila tekutinu z krku, která by mohla způsobit udušení. Během prvních pár týdnů jsem nebyla schopna chodit, zatímco se noha uzdravila, neustále jsem zápasila s ústy. Když jsem nemohla spolknout potravu, komunikace byla obtížná, musela jsem všechno napsat. Není to nejjednodušší rozhovor, ale v krátké době jsem si na to zvykla. Denně jsem měla tolik bolesti, až se můj speciální tým lékařů stal mým pravidelným návštěvníkem!

Do konce července jsem byla dost silná na to, abych zahájila 6 týdnů radiační léčby, celkem 36 schůzek, které byly vyčerpávající. Měla jsem po obličeji síťovou masku, která mě vždy připevnila k posteli, takže jsem nemohla pohybovat hlavou. Byl to mimořádně stresující zážitek.

Byla jsem propuštěna z nemocnice počátkem října 2013 a čtyři dny později jsem se vrátila do Kuvajtu. Konečně domů, připravila jsem se na další fázi mé léčby. Byla jsem slabá, unavená a emočně vyčerpaná, ale pro sebe jsem si stanovila nové cíle. Každý den jsem cvičila polykání vody doma sama, bylo to spíše nebezpečné, ale pokud bych se chtěla zlepšit, musela jsem cvičit. Naučila jsem se ovládat svaly v krku a jak správně polknout tekutiny. Učila jsem se, jak mluvit znovu bez mého jazyka a teď jsem s mým projevem velmi plynulá, slovní komunikace není problém pro většinu lidí. Můj největší strach, že bych nikdy nemohla znovu mluvit, už nebude v mém životě překážkou. Vrátila jsem se do práce dříve než měsíc poté, co jsem byla propuštěna z nemocnice, a během několika měsíců jsem prokázala, že jsem víc než schopná řídit schůzky s personálem a klienty, stejně jako pohovory s potenciálními novými zaměstnanci.

Mám tři rekonstrukční operace na mém obličeji a můj poslední úspěch byl odstranění mé krmné trubice v oblasti břicha v dubnu letošního roku 2017.

 

Co ti pomohlo to překonat?

Myslím, že vytrvalost mi pomohla nejvíce, spolu s pozitivním postojem. Vždycky jsem byla velmi pozitivní člověk. Od začátku jsem se ujistila, že budu spokojená, že se nebudu zabývat minulostí, a jako součást mého procesu rekonvalescence si nastavím malé, dosažitelné cíle. Měla jsem tak vybudovaný silný systém a pomohli mi opravdu skvělí lidé.

 

Odkud bereš inspiraci?

Nejsem si jistá, jak na to odpovědět. Odrazila jsem se od samého dna a našla jsem vůli k tomu, abych se posunula dopředu a nezabývala se otázkami jak, nebo proč se to stalo. Každé ráno v nemocnici jsem se probudila, dala jsem úsměv a žila současností.

 

Jak se momentálně udržuješ v kondici ?

Začala jsem cvičit asi před 16 měsíci, v březnu roku 2016. Byla jsem na speciálně formulované tekuté stravě. Jedla jsem zdravě, ale také jsem se chtěla přizpůsobit fyzicky. Tehdy jsem se začala cítit mnohem silněji. Pak jsem našla mého trenéra. Rozhodnutí o práci s osobním trenérem bylo dalším velkým úspěchem. Bylo to nejlepší rozhodnutí, protože mi pomohl v mém procesu rekonvalescence.

 

Jak tvé tréninky momentálně vypadají?

Cvičím třikrát týdně, horní část těla, dolní a pak funkční trénink, který se mění každý týden. Měla jsem štěstí, že jsem našla trenéra, který si udělal čas na to, aby pochopil mou situaci a připravil tréninky, které byly přizpůsobeny mým konkrétním zdrav. problémům. Stravovací trubice byla vždy zdrojem bolesti, ale on se ujistil, že vše tělo zvládá, tak jak má. Dále mě dokázal vždy podpořit za lepším výsledkem a ujistil se, že jsem dokončila své tréninky úspěšně, a když jsem byla připravena, postupně je zesílil a pomohl mi získat sílu a zvýšit mou vytrvalost. Tréninky mi umožnily, abych se soustředila i na jiné věci. O rok později jsem se nikdy necítila tak zdravě jako teď a fyzicky jsem povýšila na nový level.

 

Máš nějaké omezení ve stravě, v osobním životě?

Nemohu jíst jídlo v pevném stavu. Vše musí být spotřebováno v tekuté formě. Ve snaze dosáhnout přirozenější a pestřejší stravy, už nejsem jen otrokem konzervovaných nápojů. Nyní míchám obiloviny, jako je Weetabix, s avokádem, jogurtem a mlékem, také míchám polévky s kuřecím masem a zeleninou. Dokud je vše v tekuté formě, mohu ho vypít. Naštěstí pro mě káva, bílé víno a Corona jsou stále součástí mé stravy.

 

Máš nějaké další oblíbené aktivity?

Ráda chodím na pláž relaxovat a ráda sleduju TV, která mi pomáhá se uvolnit.

 

Co bys doporučila těm, kteří prožívají nebo mají podobné zkušenosti v jejich životě?

Když procházíte něčím strašným, vždy to změní Váš život. Nikdy nemáte na mysli, že se to bude zlepšovat, ale ono jednou bude. Bez ohledu na to, jak špatné to je, vždy to zvládnete na druhý konec, ale musíte bojovat, nikdy se nevzdávat. Pozitivní postoj je 50% bitvy, dalších 50% je síla, a jen vy můžete ovládat obojí.

 

Za Spartan Warrior ti děkujeme za rozhovor a inspiraci pro mnohé z nás. Přejeme ti stejné odhodlání a píli jakou máš doposud.